Ludmila Tůmová
Legionář Růžička a čtyři muži babi stonařovskej
Z vyprávění paní Ludmily Tůmové:
Já jsem měla těžkej život, to si Vy mladý ani neumíte představit. Čtyři muže jsem přežila. Už jsem tady přes 80 let a už si prdlajs pamatuju. Těch vnoučat se už ani nemůžu nedopočítat. No a pravnoučat ! A co já všechno zažila ! Já bych chtěla aby mi to někdo napsal, i bych mu nějakou korunu dala …
7. 2. 2008
Můj táta měl taky těžkej život. Ještě mladej a už musel do války. A ta první války byla snad ještě horší než ta druhá. Miliony umřely. V každý vsi, v každý rodině někdo umřel. A byl hlad, všechno se bralo na frontu. A na frontě taky bylo málo. Za pár let byli lidi unavený a už nechtěli bojovat. Táta se dostal do ruskýho zajetí a vůbec si nepolepšil. Tolik co tam vytrpěl to se nedá ani vypovědět. Dyť on se vrátil až dva roky po válce ! Jak oni ho zajmuli tak ho hnali pryč přes celou Sibiř až na Čukotku. To je v Rusku úplně nejdál, málokdo tam došel a ještě míň se jich vrátilo. Nevedli tam ani cesty. Samý bláto. Vedli je třeba úplnou pustinou, tajga tomu řikali a když přišli k řece tak jí museli přeplavat. Mosty nebyly, plno se jich utopilo. Kdo nechtěl jít tak ho rovnou zastřelili. Tam lidskej život neměl žádnou cenu. Málo těch zajatců přišlo na tu Čukotku. Sami se pak museli starat o živobytí. A to bylo těžký. Nic tam neroste, jenom mechy, žije se z toho co moře dá. Léto tam neznaj, jenom zimu. Půl roku tam je tma a půl roku šero, i v noci. Když tam pak náhodou vyjde slunce tak tam lidi musí chodit se zavřenejma očima aby neoslepli. Je tam mráz, sníh a vichřice, ze zvířat tam jenom medvědi vydrží. Nikde žádná zelenina, žádnej strom. To hned zuby vypadaj, není čím topit a lidi mrznou vestoje. Oni tam bydleli zahrabaný v zemi v zakouřenejch dírách. Místní žerou syrový ryby a žijou v chýších z ledu, igle tomu říkaj. Tam přežije jeden z tisíce a táta přežil. On byl švec a šil jim boty a papachy. Aby jim to ušil tak musel sedět u ohně a to ho zachránilo. A měl ještě dost síly aby došel přes celou Sibiř zpátky na železnici a po železnici zase přes tu Sibiř si probojoval cestu k jinýmu moři kde byl přístav Vladivostok. On se přidal k českýmu vojsku co utíkalo z Ruska pryč. Tam se to v tom Rusku úplně zvrtlo, válčil tam pak každej s každym. Modrý proti červenejm, bílý proti žlutejm. A do toho to naše vojsko, ty zajatci z celýho Ruska. Domů nemohli, tam by je zastřelili. Musely tedy kolem světa přes Ameriku. Tři roky jim trvalo než se jim to podařilo. Oni je nechtěli pustit – schválně je tam drželi aby tam dělali pořádek. Kudla. Doma už dávno po válce, ty co jim veleli už byli taky doma, koryta zabrali a oni tam furt byli. A jak tam byli dlouho, tak si táta tam našel moji maminku. Byla to dcera popa a všichni příbuzný se složili aby mohla pryč za lepším. Zlato jí dali aby alespoň někdo měl naději přežít. Kde je tomu zlatu konec? Teprve v roce 1920 jako poslední nasedli na loď a přijeli do Ameriky. Nezbylo jim nic, jen ten život si zachránili, ale ty američani jim pomohli, celou výbavu jim dali. Moje sestra se narodila v San Franciscu ! Mohli tam zůstat, ale všichni chtěli domů. Tak jeli po železnici přes Ameriku a ještě jednou lodí a ještě železnicí až sem došli. Tolik jich to nepřežilo a sem přišli tři. Táta, ještě jeden z Brtnice a jeden už nevím odkud. Nikdo už je nečekal, vždyť bylo kolik let po válce. Hospodářství už dostali mladší a práce nebyla, obzvláště pro toho kdo měl podlomené zdraví. Táta dělal v pivovaře, to byla těžká práce v chladnu a pak dělal hrobníka, to bylo taky těžký. Oba dva rodiče brzo umřeli a nic mi po nich nezbylo, jenom ty vzpomínky a ty už taky neslouží.
O prvního muže jsem přišla, sotva jsme se vzali. Holomek se jmenoval a byl to pěknej chlap, na motorce se zabil. On za války lidem pomáhal utíkat do ciziny a přišli na něj. Někdo ho udal, ale jenom za kšeftování ho odsoudili. Pas mu vzali a dali ho na nucený práce tady k sedlákovi. On chtěl aspoň do Německa na práci, tam se líp platilo, ale nemohl. Ale tady u sedláka se měl taky dobře, jídlo jsme měli, já tam sloužila.
A druhej muž mi taky nevydržel, a to byl řezník a nebylo mu ani 40. On jak byl malej kluk tak se houpal ve stodole na houpačce a praštil se o trám do hlavy. To ho na vsi léčili bylinama, peníze nebyly. On se z toho dostal, ale v tý hlavě měl bouli a v tom mozku mu to hnisalo a umřel. I když byl s tim v nemocnici. Sama jsem zůstala se třema děckama. To bylo hrozný.
A ty holky samy se staraly o sebe, samy tady spaly, já musela do práce. Jezdila jsem do Jihlavy na noční uklízet trolejbusy. A pak jsem si našla Mareše. S tím jsem měla dva kluky. A když se mi narodil ten první, Pepek, to bylo radosti. Nikdo mi na něj nesměl šáhnout, tak jsem se o něj bála. A dodnes se o ně bojim, aby se jim dobře žilo. No jako každá máma ...
Čtvrtýho muže jsem si nevzala, to už jsem byla stará bába. Ale těžko je člověku samotnýmu a tak jsem to s jednim dědou tady ze Stonařova dala dohromady. Taky umřel. Je to tak dva roky. Všichni umřeme, já tady už taky dlouho nebudu. Ale noví se rodí, já už ani nevím kterej čí je a jak se jmenuje, tolik jich je. I v Kanadě jsou. Od Moniky. A ten Váš, ten nejmladší, moc pěknej je. I ten od Hany. No, všechny Vás mám děti ráda … hlavně aby jste se dobře měli ….. líp než já ..…
Stonařov, 2005
